Frýdecká 853/57
739 32 Vratimov
IČ: 00297372
Tel.: 595 705 911
ISDS: m29bfpe
El. podatelna:
podatelna@vratimov.cz
Úřední hodiny:
Po: 08:00 - 11:30 12:30 - 17:00
St: 08:00 - 11:30 12:30 - 17:00
Kronika města Vratimova - část 5.
Za souhlasu zemské správní komise povolila zemská školni rada výnosem ze dne 24. listopadu 1919 zříditi ve Vratimově veřejnou školu měšťanskou smišenou, jejiž I. a II. třida byla začátkem školního roku 1919-20 otevřena. Prvním ředitelem byl Frant. Hrbáč.
Ve schůzi obecniho zastupitelstva dne 25. srpna 1919 bylo sděleno, že vyjednáváni obce s Matici Osvěty lidové o subvenci na zařízení měšťanské školy mělo ten výsledek, že Matice povolila hraditi polovici nákladu na zařizení, oč měl největši zásluho člen výboru M. O. L. statkář pan Jan Sedlafik.
Ve schůzi dne 28. července 1919 usneslo se obecní zastopitelstvo k žádosti soc. dem., by ve Vratimově zřízena byla Škola lidovýchovná, propůjči se ji mistnosti a bude obec hradit deficit. V pozdějši schůzi 25. srpna usneseno, že obec deficit lidovýchovné školy hraditi nebude. V této škole mělo se asi vyučovati počtům, češtině a snad i realiím, byl to kurs bez určité učebné osnovy, učitel vyučoval, kterým předmětům chtěl. Socialisté vzali si učitele z Ostravy, jakoby ze zdejší školy žáden učitel to nedovedl. Měla to býti vlastně škola socialistická, ale neosvědčila se dlouho. Z počátku měl kurs na 70 žáků, těch však proto, že to nebyla povinná škola, ubývalo tak, že kurs v druhém roce pro nedostatek žactva ůplně zanikl.
Obecni zastupitelstvo ve schůzi dne 30. dubna 1919 usneslo se hlasy občanskými a několika socialistickými doporučiti žádost Sokola ve Vratimově o udělení kino licence. Většina socialistických členů obecního výboru hlasovala proti uděleni kino licence Sokolu a vyslovila se pro obecní kino. Pozoruhodno je, že po sedmi letech při hlasováni a dalšim ponecháni kino licence Sokolu, hlasovaly občanské strany proti Sokolu a pro kino M. O. L., strany socialistické hlasovaly pro Sokola.
Sněhová vánice v listopadu
Řidký přírodní zjev bylo pozorovati na podzim roku 1919. Počátkem listopadu napadlo mnoho sněhu, ačkoliv listi na stromech bylo ještě v plné zeleni. Tato okolnost byla osudnou pro ovocné stromovi. Větve pod tiži sněhu polámány, stromy namnoze i s kořeny vyvráceny a zahrady poskytovaly obraz spustošeni. Snih potrval delši dobu. Dne 3. a 4. listopadu jezdilo se vesele na sanich. Vzdor této pohromy ohýbaly se následujicího léta 1920 větve na stromech pod tíhou ovoce tak jak minulého podzimu pod tíhou sněhu.
Naprostý nedostatek vyučovacích mlstností donutil obecní zastupitelstvo k usneseni ze dne 28. ledna 1920, kterým se koncem února 1920 zrušuje mateřská škola pro zatížení obce nákladem na školsví a pro nedostatek vyučovacích mlstnosti pro měšťanskou školu. Zřízena byla v roku 1907 zdejším taktéž v tomto roku založeným odborem Matice Osvěty Lidové. Vydržováni převzal zčásti ústřednl výbor M. O. L. totiž dotaci učitelky 60 K měsíčně, mistní odbor hradil zase věčný náklad. V jubilejním roce 1908 byla školka převzata do správy obce. Jiný vážný důvod pro zrušeni byly neutěšené finance obecní, přirážky stouply 620 %. Kdyby služné učitelky se upravilo podle nastalých drahotnlch poměrů, vyžadovalo by to zvýšení obecních přirážek o dalších 50 %. Pří rozlehlosti obce mohou však školku jen děti z nejbližšího okolí školy navštěvovati.
O Těšínsko veden byl od převratu urputný boj mezi republikou československou a polskou. Velmoci nařídily v tomto území hlasováni lidu, čili plebiscit. Republika československá trvala na hranicích historických, avšak Poláci žádali plebiscit, k čemuž se dohodové státy přiklonily a tak museli jsme toto rozhodnutí přijati. Na Těšínsko dosazena komise dohodových států Francie, Anglie, Itálie a Japonsko. Předsedou této čtyřčlenné komise, která převzala správu Těšínska, ustanoven francouzský hrabě Maneville a Těšínsko obsazeno dohodovým vojskem francouzským a italským a rozděleno demarkační čarou vedoucí od Karviné k Jablunkovu, ve dvě části, západní podlehala zákonům republiky československé, východní republiky polské. Pro západní zřízena v Těšíně prefektura česká, která prováděla zákony republiky československé. Na Ostravici a na řece Biale zřízena celní čára. Doba mezinárodní vlády náleží k nejsmutnějším episodám v dějinách Těšínska. Poláci snažili se lid znásilniti, aby při hlasováni rozhodl ve prospěch Polska, když ale viděli, že by plebiscit dopadl v jejich neprospěch, chtěli jej stůj co stůj znemožniti. Páchali na českém obyvatelstvu neslýchané ukrutnosti, vůbec na přívržencích republiky československé. Kdo byl v podezřeni, že by sympatisoval s Čechy, byl pronásledován obzvláště v obcích s obyvatelstvem českopolským, střílelo se a házely granáty do příbytků českých lidí, pálili a plenili statky, zajímali naše lidi a odváděli je do Demby v Polsku, kde je ukrutným způsobem věznili a týrali, zkrátka nelze ani přibližně vylíčiti, jaké hrůzy muselo české obyvatelstvo vytrpěti v roce, ve kterém se konaly přípravy k lidovému hlasováni na Těšínsku. A to dělo se před očima spojenecké komise, která nadržovala Polákům. Pronásledováni nemělo mezí, lidé utíkali z Těšínska na Ostravsko, zanechavše svůj majetek na pospas pronásledovatelům, jen aby svůj život zachránili. Dohodové vojsko klidně k tomu přihlíželo a zakročilo snad až bylo po všem a bandité se rozutíkali. I polští obyvatelé, hlavně polští evangelíci, usedlí ponejvíce v okrese bílském a po různu i v jiných částech Těšínska, tak zvaní Šlonzakovci, jejichž sympatie nesly se jen k republice československé, zakoušeli msty polské. Němci v tomto kraji, aby ušli pronásledováni, nepřiznali předem barvy, ke které straně se kloní, ačkoliv byli všichni pro československou republiku. Najatí polští bandité pouštěli se i do obci čistě českých i na Ostravsku, páchali zde atentáty a zakládali požáry. I ve Vratimově nezůstali jsme ušetřeni jejich návštěvy, vypálili částečně dvůr statkáře pana Sedlaříka. Takové věci prožívali jsme na Těšínsku po celý rok. V obcích utvořily se stálé výbory složené ze všech politických stran, které měly permanentní schůze, s1edovaly vývoj události po dobu plebiscitu, organisovaly i ozbrojené nočni hlídky, které měly občany chrániti před polskými útoky. Kvůli úplnosti zbývá poznamenati, jak se zachovali po dobu plebiscitu ve Vratimově usazení obyvatelé polští, kteří během doby se nastěhovali do průmyslových krajů, kam přišli za prací. Dle pravdy musíme konstatovati, že se chovali klidně, že nedošlo k nějakému nepřátelsví mezi nimi a usedlými českými občany, aniž by byli zavdali příčinu k nedůvěře domorodého obyvatelstva vůči ním. Konečně změnila dohodová konference své rozhodnutí o plehiscitu, který by byl dopadl rozhodně v náš prospěch a rozdělila Těšínsko mezi obě republiky. Rozhodnutí stalo se v Paříži 28. července 1920 za přítomnosti českého a polského zahraničního ministra. Leč takového vděku za služby ve válce dohodě prokázané jsme se od této nenadali. Skoro větší část Těšínska, celý okres bílský, část okresu těšínského a část fryštátského se 128 tisíci obyvateli přidělena Polákům a menší, ale lidnatější část Těšínska, celý okres frýdecký, část okresu těšínského a fryštátského asi s 296 tisíci obyvateli připadla republice československé. Uhelné doly ostravsko-karvinské, jakož i dráha košicko-bohumínská zůstaly nám zachovány. Hranici mezi Československem a Polskem tvoří přibližně řeka Olza, město Těšín rozděleno touto hranicí ve dvě části. Staré město se zámkem připadlo Polsku, část města ne levém břehu Olzy (Saská kupa) s nádražím přidělena Československu. Dne 6. srpna 1920 vykonáno částečné obsazeni a dne 10. srpna konečně převzetí přiřknutého území státem československým a polským a dohodová komise, pro nás neblahé paměti odstěhovala se z Těšínska i s dohodovým vojskem. Tím skončilo i utrpení lidu slezského. Dů1ežito jest se zmíniti o tom, že k urychlení rozhodnuti v Paříži v otázce těšínské a k jistým ústupkům se strany polské přispěla nemálo válka rusko-polská. Polsko ocitlo se následkem vítězného postupu bolševického v takové hrozné situaci, že mu hrozilo úplné shroucení. Před tím Poláci v otázce přiřknuti Těšínska neústupně hlásali zásadu "Ostravica granica", kdežto my jsme trvali na historickém právu, že celé Těšínsko nám přináleží. Válku s Čechy prohlašovali Poláci za nejpopulárnější, ale nyní stísněni Ruskem, odhodlali se v Pařiži přece k ústupu až po řeku Olzu. S bolestným srdcem přijali jsme toto rozhodnutí a s protestem, že se musíme od svých dobrých přátel za řekou Olzou odloučiti.
pokračování příště