Ani jsme se nenadáli a už je tady červenec, a proto zde máme již šesté zastavení v naší přírodě. Nyní se budeme pohybovat na rozmezí obou prostředí, které jsme si již zmínili, a to vodního prostředí a prostředí souše. Ano, přiblížíme si zástupce obojživelníků, který je svým vzhledem, chováním a obývaným habitatem velmi specifický.
V červenci můžeme i v našem katastru nacházet malé žabky o velikosti 12-16 mm. Zbarvení jejich hřbetní strany je hnědošedé nebo hnědé, oční zornice jsou většinou srdcovitého či trojúhelníkovitého tvaru. Jejich kůže je charakteristicky bradavičnatá. Jedná se o kuňku žlutobřichou (Bombina variegata).
Kuňka patří do řádu žáby (Anura). Všechny žáby mají velice podobnou stavbu těla (obr. 1), která nemá v živočišné říši obdoby. Tělo je krátké a bezocasé, zadní nohy jsou obvykle výrazně delší a svalnatější než přední a jsou přizpůsobeny ke skákání a plaváni. Se skákavým pohybem žab souvisí řada dalších přizpůsobení, jako je snížení počtu obratlů, zpevnění stavby lopatkového a pánevního pásma a prodloužení a srůst některých kostí končetin. Vývoj larev (pulců) probíhá ve vodním prostředí a dýchají žábry. Pulci po určité době projdou proměnou (metamorfózou), kdy se z vodních larev stávají dospělci, kteří žijí na souši v okolí vodních ploch a dýchají plícemi. Tělo žab je často kryto holou kůží obsahující velké množství slizových žláz, případně u některých druhů i jedových.
Kuňky se rozmnožují od poloviny dubna do začátku srpna. Každý rok se mohou kuňky pářit až třikrát. Spouštěčem procesu páření jsou vydatné srážky. Vajíčka jsou obvykle v malých skupinkách (shlucích) hroznovitého až řetízkovitého tvaru, obvykle v počtu 10–30 kusů, občas menším. V závislosti na teplotě vody je embryonální vývoj dokončen do 2–3 týdnů. Larvy jsou od vykulení velké 7–9 mm a živí se především řasami. Poté pulec po 41–67 dnech metamorfuje v žabku o velikosti 12–16 mm. Dospělé kuňky dorůstají do velikosti 55 mm a jsou jedním z nejmenších druhů žab u nás. Dospělé žáby konzumují nejčastěji brouky, mravence a suchozemský hmyz. Odlišení kuňky žlutobřiché od jiných druhů žab je především tvarem zornice oka, která je většinou srdcovitého či trojúhelníkovitého tvaru. Její kůže je charakteristicky bradavičnatá a kožní bradavičky na hřbetě těla jsou zakončeny výrazným černým trnem na vrcholu. Břicho této žáby je strakatě žluté s černou, šedou nebo tmavošedou barvou. Základní a převažující je žlutá barva (často výrazně více než 50 % pokrytí břicha). Kuňka žlutobřichá má tmavé skvrny na břiše jen řídce posety drobnými bílými tečkami a tím se odlišuje od kuňky obecné (Bombina bombina). Kresba na břiše může být u každého jedince odlišná, jedná se o podobný identifikační znak jako otisk prstu člověka. Prsty na předních i zadních končetinách jsou zespodu skvrnitě žluto-černé.
Kuňka žlutobřichá se vyznačuje jemným rychlým melodickým voláním „u.. u.. u“, které je slyšet výrazně více než 40krát za minutu. Charakteristický je obranný mechanismus, který nazýváme „kuňčí reflex“. Kuňka se celá miskovitě prohne a dlaně zadních i předních končetin výhružně vystaví proti predátorovi. Někdy si předními nohami zakrývá i oči (obr. 2).
V období páření kuňka vyhledává malé tůně, odvodňovací příkopy, kaluže na cestách, napajedla, zatopené koleje vyjeté těžkou technikou a vodní plochy v narušených oblastech (těžební prostory, stavby apod.). Tento druh žáby na souši nalezneme v méně zarostlém prostředí s obnaženým půdním povrchem, často se ukrývá v různých úkrytech – pod kameny, pod trouchnivým dřevem, ve skalních skulinách, v kamenných zídkách apod. Kvalita vody není pro tuto žábu pravděpodobně zas tak zásadní. Často ji můžeme nalézt i v kalných a nepříliš čistých vodách.
Kuňka žlutobřichá je silně ohrožený druh a jejich počty se stále snižují. Jak tedy ochránit tento druh žáby, abychom mohli i u menších vodních ploch poslouchat typické „u.. u.. u“?
Kuňky jsou výrazně ohroženy krajinotvornými změnami: odvodňováním luk a lesů, regulacemi potoků a zatrubňováním drobných vodotečí, proměnou luk v pole, melioracemi, zpevňováním blátivých lesních cest v asfaltové komunikace, odvodňováním příkopů podél účelových komunikací, používáním chemických prostředků při ošetřování lesa atp. Pokud tedy chceme potkávat tyto zajímavé žáby, je nutné změnit náhled na krajinu a není nutné, aby krajina měla vždy esteticky dokonalé tvary, ale naopak ponechávat vyjeté koleje na cestách, polích i v porostech, ponechávat občas nějaký ten vývrat a nesnažit se za každou cenu všechny nezpevněné cesty nahrazovat zpevněnými.
Mgr. Roman Baran
odbor výstavby a životního prostředí