Seznamte se, prosím… Zastavení páté, červnové

Dny plynou jako voda, a proto zde máme již páté zastavení v naší přírodě. Tentokrát se přesuneme z prostředí souše do prostředí vodního, kde si přiblížíme jednoho zajímavého tvora.

V červnu se na stromech červená ovoce a v potocích a řekách, dokonce i v katastru našeho města, se rodí nový život. Probíhá tu líhnutí malých ráčků, konkrétně raka říčního (Astacus astacus).

Raci jsou jedněmi z nejstarších živočichů, s kterými se můžeme na území České republiky setkat. Jejich předci jsou známí už z období jury a křídy, to znamená z doby před 200–140 milionů let. Raci jsou zástupci korýšů (Crustacea), primárně vodních členovců, kteří nemají vnitřní kostru. Jedná se tedy o bezobratlé živočichy. U raků se vyvinul pevný krunýř (karapax), který je vylučován pokožkou a slouží jako opora pro úpon svalů a ochrana měkkého těla. Je to jeho vnější kostra. Avšak krunýř neroste s tělem raka, proto je v určitých časových intervalech svlékán a nahrazován novým. Proces, při němž dochází k vytvoření nového krunýře, je řízený hormonálně.

Raci mají velkou schopnost regenerace včetně dorůstání ztracených končetin. Tělo raka se skládá ze dvou základních částí – hlavohrudi a zadečku. Hlavohruď je krytá krunýřem, který dopředu vybíhá ve výběžek zvaný rostrum. Zadeček je tvořen sedmi pohyblivě spojenými články, poslední z nich se nazývá telson.

Raci říční se líhnou od konce dubna do června v závislosti na teplotě vody. Mali ráčci zůstávají zprvu přichyceni na vláknech na nožkách samice a teprve po několika svlékáních se postupně osamostatňují. Potravou juvenilních jedinců jsou především larvy vodního hmyzu, měkkýši nebo korýši. Dospělí raci naopak preferují vodní vegetaci a detrit, to znamená rozkládající se organické kousky s mikroorganismy.

Rak říční je náš největší rak. Dožívá se až 20 let a dorůstá do velikosti 18 centimetrů. Odlišit raka říčního od ostatních našich raků lze jednoznačně podle mohutných širokých a drsných klepet, která jsou na spodní straně červená až hnědočervená.

Raci říční byli na přelomu 19. a 20. století ve většině našich potoků a řek velmi hojní, v současné době jsou však kritický ohrožení a vyskytují se jen asi na tisícovce zkoumaných úseků především menších vodních toků. Tento stav ohrožení má několik příčin. V minulosti to byla především zhoršená kvalita vod, avšak i když se kvalita vod postupně zlepšuje, počty raků a nové lokality s jejich výskytem nijak výrazně nenarůstají. Důvody tohoto stavu jsou v zásadě dva. Jde o odstraňování vhodných biotopů a račí mor.

Raci preferují především toky s velkým počtem meandrů a břehy lemovanými zelení, kde nacházejí ideální úkryt. Vhodné je pro ně také koryto s velkým množstvím různě velkých kamenů. Kvůli regulaci vodních toků takových míst bohužel ubylo. Opravdovou pohromou pro raka říčního je pak račí mor. Jeho původcem je plíseň (Aphanomyces astaci), která prorůstá tělem raka a postupně jej zahubí. Významnou roli v šíření račího moru sehrávají invazivní druhy raků jako rak pruhovaný nebo signální, které jsou vůči račímu moru odolné, ale přenášejí jej.

Jak ochránit raky, aby je ve vodních tocích mohly sledovat i budoucí generace? Nejdůležitější je nevypouštět do řek a potoků žádné akvarijní raky, raky nesbírat ani je nijak nepřemisťovat. Snažit se chránit přirozené vodní toky a případné protipovodňové úpravy provádět s co nejmenším zásahem do račích biotopů. Pokud budeme tyto principy dodržovat, populace raků se bude postupně zvětšovat a rozšíří se i na další vhodné lokality. My a naše děti se pak s nimi budeme setkávat častěji v přírodě, než na obrázcích nebo v naučných filmech.

Mgr. Roman Baran
odbor výstavby a životního prostředí