Seznamte se, prosím… Zastavení desáté, prosincové

Vážení a milí příznivci naší Galerie přírody. Od prvního lednového vykročení na virtuální procházku vratimovskou přírodou, od památných stromů přes tůňky a mokřady k netradičním okrasným dřevinám jsme se prošlapali až k měsíci prosinci, evokujícímu zimu, sněhové závěje a samozřejmě také blížící se Vánoce. Jaké budou, zda opravdu bílé či nikoliv, nevíme, ale jisté je, že nezávisle na počasí symboly Vánoc zůstávají stále stejné a za jedním z nich na dnešní procházce zamíříme. Seznamte se, prosím… se jmelím bílým (latinsky Viscum album).

Tato rostlina je opravdu jedním z atributů Vánoc, bez kterého si tradiční vánoční výzdobu neumíme přestavit. Stálezelený keřík s kožovitými listy rostoucí v korunách stromů, v prosinci s dozrávajícími bílými plody připomínajícími perly, zná určitě každý. Zvlášť viditelným se stává na dřevinách, jejichž vlastní listy podzimem opadly. Velké trsy ve tvaru koulí upoutají pozornost již z dálky. Na světě se vyskytuje asi 100 druhů této zvláštní rostliny, bohatě je zastoupena zejména v tropických pralesích. U nás jsou známy tři poddruhy. Nejběžnější a nejhojnější je jmelí bílé rostoucí v korunách listnatých dřevin, jako jsou topoly, vrby, jabloně, ořešáky, lípy či trnovníky. Dalším je jmelí bílé jedlové, které se usazuje na jedli bělokoré. Třetím poddruhem je jmelí bílé borovicovité.

Všeobecně je známo, že jmelí bílé je parazitický keřík. Málokdo ale ví, že jeho život je závislý na ptácích a světle. Ptáci, hlavně drozdovití, konzumují měkkou část plodu a semena pak zanechávají na větvích stromů, kde na světle vyklíčí. Zajímavostí je, že na zemi nebo bez přístupu světla by nevyklíčila. Speciálními tzv. pohružovacími kořeny zvanými haustoria malá rostlinka vyklíčeného jmelí proroste kůrou a napojí se na cévní svazky hostitelského stromu. Z nich pak odčerpává pro svou potřebu vodu a další důležité minerální látky.

Na zahradách a v blízkosti obydlí není jmelí vítáno. Oslabuje dřeviny, napadené větve se stávají křehkými a mohou se lámat. Pomoc dřevinám je problematická. Odlamování trsů z korun nemá téměř žádný význam, neboť z haustorií vyraší keříky nové. Účinnější je odřezání celých napadených větví, ne každá dřevina ovšem stres spojený s tak razantním zásahem ustojí. Úspěšnější v boji se jmelím je snaha o zakrytí větví po odlomení keříků černými foliemi, neboť bez světla rostlinka znovu nevyroste. U větších korun je ale tato metoda technicky neproveditelná.

Jmelí má své latinské jméno odvozeno od slov „viscosus“ (lepkavý) a „albus“ (bílý), která popisují vlastnosti plodu. Je rozšířeno jako původní druh po celé Evropě (mimo severní skandinávská teritoria) až po střední, východní a západní Asii a severozápadní Afriku, ve výškách od nížin po hory. Kolem roku 1900 bylo jmelí kvůli dekorativním účelům zavlečeno i do Severní Ameriky.

Podívejme se ale na jmelí bílé i z jiné stránky než jako na nepřítele dřevin našich zahrad či parků. Jmelí je totiž všestrannou léčivkou a to překvapivě významnou. Jeho léčivou sílu znali již staří Řekové a Římané a využívá se i dnes v kosmetickém a farmaceutickém průmyslu k výrobě mastí, emulzí, tinktur a léků. Výtažky ze jmelí mají protinádorový účinek, zvyšují imunitu, působí blahodárně na metabolismus, na krevní oběh i na pokožku celého těla. Je zajímavé, že jednotlivé rostliny mají různý obsah účinných látek nejen podle doby sběru, ale i podle toho, na jaké dřevině rostou. Pro léčebné účely je tak nejvhodnější jmelí rostoucí na jabloni a hlohu. Naopak jmelí parazitující na topolu ve farmacii využít nelze.

Moderní věda sice potvrdila léčebné účinky jmelí známé od pradávna, neumí ale dokázat ani vyvrátit spoustu mýtů a legend, kterými je právě tato rostlinka doslova opředena. Možná proto, že roste nezvykle vysoko v korunách a její plody, bílé bobule, nápadně vypadají jako z perlového náhrdelníku, připadalo jmelí našim předkům tajemné a čarovné. Staří Keltové věřili, že má kouzelnou moc, zajišťuje plodnost a také jej rituálně využívali k vyhánění démonů. Vyobrazení lístků či větévek jmelí proto najdeme často na různých keltských předmětech. Ve středověku mělo jmelí chránit před ohněm. Také se zavěšovalo do domů, aby bránilo vstupu zlým duchům a čarodějnicím. Věřilo se, že přináší štěstí stejně jako čtyřlístek neb podkova.

Vraťme se ale k vánočním svátkům, ke kterým jmelí neodmyslitelně patří. Podle jedné legendy bylo jmelí kdysi stromem, z jehož větve Josef vyřezal kolébku pro Ježíška. Po třiatřiceti letech pak byl strom poražen. Z jeho kmene byl vyroben kříž, na kterém Ježíš zemřel. Legenda praví, že strom se hanbou zmenšil v malý keříček, který ani nemůže žít samostatně. Jeho pokáním však od té doby je, že přináší dobro každému, kdo pod ním projde. A také štěstí tomu, kdo je jím obdarován.

Ať už věříme legendám či ne, jmelí je na celém světě považováno za krásnou vánoční ozdobu a vánoční tradice s ním spojené se dodržují dodnes. Darujeme-li někomu o Vánocích jmelí, přinese mu to nejen štěstí, ale i lásku, radost a ochranu před nemocemi. Polibek pod jmelím pak zaručuje lásku na celý příští rok. A co víc si můžeme přát než lásku a zdraví.

RNDr. Ivana Hranická
odbor výstavby a životního prostředí